Elektroterapie

Historie

Myšlenka použít elektroterapii proti bolesti vznikla, když římský lékař léčil dnu tím, že pacientovu oteklou nohu položil na živého elektrického úhoře. V 19. století, kdy už bylo možné statickou elektřinu hromadit, stalo se mezi lékaři módou nechat pacientovým tělem procházet elektrický proud a odstraňovat tak různé bolesti. Později používali zubaři stejnou metodu proti bolestem při trhání zubů.

Použití elektroterapie

Elektroterapie se užívá hlavně při fyzioterapii pro léčení bederního ústřelu, ischiasu a sportovních úrazů. Mnoho porodnic užívá přístroje pro elektroléčbu speciálně upravené tak, aby působily proti porodním bolestem. Jako alternativa k lékům se nabízí i u nebolestivých onemocnění, např. u oběhových obtíží.

Fyzikální principy

Při elektroterapii se využívá léčebného účinku různých forem elektrické energie - stejnosměrného proudu, střídavých proudů nízké nebo střední frekvence, vysokofrekvenčního pole, vysokofrekvenčního proudu s různě tvarovanými impulzy. Dnes je nejrozšířenější formou elektroterapie transkutánní elektrická nervová stimulace (TENS), aktivující nervy, které pocitům bolesti brání. Obecně, fyzioterapie přivádí do organismu energii, kterou mohou využít buňky ke své činnosti. K tomu se používá malý bateriemi napájený přístroj, který prostřednictvím dvou gumových polštářků vysílá skrz pokožku slabé elektrické impulsy. Síla proudu bývá různá, řádově jde o miliampéry. Polštářky jsou potřeny želé a oblast, kterou je třeba léčit, je mezi nimi. TENS ovšem pouze snižuje intenzitu bolesti a nijak neléčí její příčinu. Proto je před každou terapií nejprve třeba odborně stanovit diagnózu. Lidé vybavení kardiostimulátorem by se elektroterapeutickým přístrojům měli vyhnout, mohou totiž činnost stimulátoru ovlivňovat.